Jak se zbavit neopomenutelného dědice?
O tom, že dědit není samozřejmost, by nás mělo přesvědčit zákonné ustanovení týkající se institutu vydědění. Dává možnost vyloučit potencionální dědice v případě, že je jejich chování vůči zůstaviteli v zásadním rozporu s tím, že by měli po jeho smrti získat jeho dědictví…
(hlasováno 15x, průměr: 3.87)
Loading ...Koho lze vydědit?
Vyděděn na základě vůle zůstavitele může být jen ten, komu je zaručen podíl na dědictví ze zákona. To se týká tzv. neopomenutelných dědiců (1), tedy potomků zůstavitele, na které zákon pamatuje v případě, že by měli být v závěti vynecháni. V případě, že si tedy zůstavitel nepřeje, aby některý z jeho potomků dědil, nemůže toho dosáhnout např. tím, že by mu v závěti nic neodkázal, protože pak se uplatní právě ochrana neopomenutelných dědiců, ale musí učinit projev vůle s úmyslem potomka vydědit.
Pokud by měl být vyděděn kdokoliv jiný než neopomenutelný dědic (šlo by o formu negativní závěti), pak by takový projev neměl žádné právní následky. Vydědění se nevztahuje automaticky i na děti vyděděného potomka. Dědický podíl po vyděděném potomkovi se uvolní a na základě zákonné posloupnosti mohou dle § 473 odst.2 dědit jeho děti. Ovšem zůstavitel může v listině o vydědění výslovně stanovit, že nemohou dědit ani děti vyděděného potomka - aniž by se přitom dopustili jednání, které může důvodem pro vydědění. Ustanovení § 469a odst. 2 občanského zákoníku tak umožňuje zůstaviteli, aby spolu s vyloučením nejbližšího potomka z dědictví též výslovně vyjádřil vůli, že důsledky vydědění se vztahují i na potomky vyděděného, kteří by jinak nastoupili na jeho místo. Přitom není rozhodné, zda by proti nim samým bylo možné uplatnit některý z důvodů vydědění.
Co to znamená vydědit potomka?
Vydědění ve smyslu ustanovení § 469a občanského zákoníku je projevem zůstavitelovy vůle, kterým odnímá dědici dědické právo, jež by mu jinak podle zákona náleželo. Nezbytnou obsahovou náležitostí tohoto projevu zůstavitelovy vůle je výslovné uvedení důvodu vydědění, přičemž výčet důvodů způsobilých k vydědění je ustanovením § 469a odst. 1 obč. zák. vymezen taxativně, tzn. úplným výčtem.
Právní institut vydědění představuje pro zůstavitele možnost zbavit neopomenutelné dědice práva na dědické nároky ze zákona, anebo jejich podíly omezit (2). I při částečném vydědění ztrácí ale takový dědic právo na neopomenutelný podíl úplně, a nikoli jen zčásti, a je ponecháno na vůli zůstavitele, zda potomkovi i přesto část jeho podílu zanechá, či nikoli3 . Zákonná ochrana potomků dle § 479 občanského zákoníku tak může být na základě splnění zákonných podmínek prolomena v případě, že by jejich dědění po zůstaviteli mělo zásadním způsobem odporovat dobrým mravům. Vydědění, které se v občanském zákoníku opět objevilo od 1.dubna 1983 po novelizaci (3), tedy umožňuje jednostranným právním úkonem zůstavitele vyloučit neopomenutelného dědice z dědění, a to buď zcela, nebo částečně. Vydědění v občanském zákoníku tak plně respektuje oprávnění zůstavitele rozhodnout jak o samotném vydědění, tak i o jeho rozsahu.
Za jakých okolností mohu dítě vydědit?
Aby došlo k platnému vydědění musí být splněn alespoň jeden ze zákonných důvodů, které předpokládá § 469a. Zda je přítomen důvod pro vydědění, či ne, bude přitom posuzováno vždy z hlediska konkrétního případu a jeho skutkové stránky. Kritéria jsou zkoumána objektivně, tedy s přihlédnutím ke všem okolnostem a konkrétní povaze případu posuzovaném ve společnosti v daném čase a místě. To se především uplatní u důvodu uvedeného v § 469a odst.1 písm.a), který používá abstraktní pojem dobrých mravů (4), ale i u důvodů pod písmenem b) a d), kde sice „dobré mravy“ výslovně uvedeny nejsou, ale jejich hledisko se při posuzování také významně uplatní. Naopak z hlediska hodnocení naplnění jednotlivých důvodů umožňujících potomka vydědit je nejméně problematický důvod pod písmenem c), který se týká vydědění v případě, že potomek byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku. Podrobně se budeme věnovat jednotlivým důvodům umožňujícím vydědit potomka v dalším dílu seriálu o dědictví.
Autor: Soňa Matochová, j.r.
Literatura: Schelleová, I. a kol.: Dědictví a dědické právo, Computer Press, Brno, 2007
Mikeš J., Muzikář L.: Dědické právo, Linde, Praha, 2003
Fiala, R.: Přehled judikatury ve věcech dědických, ASPI Praha, 2006
Fiala J. a kol.: Občanské právo hmotné, Doplněk, Brno
Poznámky
(1) Tzv. neopomenutelnému dědici je v rámci ochrany práv potomka přímo na základě zákonného ustanovení § 479 občanského zákoníku zaručen dědický podíl. V případě, že by byl nezletilý potomek závětí opomenut, náleží mu to, co by dědil na základě dědění ze zákona, u zletilého potomka pak aspoň polovina podílu ze zákona. „Nezletilým potomkům se musí dostat alespoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona.“
(2) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 176/96: „Právní úprava institutu vydědění v občanském zákoníku (platném v době pořízení listiny o vydědění) plně respektuje oprávnění zůstavitele rozhodnout jak o samotném vydědění, tak i o jeho rozsahu. Zákon tedy umožňuje, aby potomek byl vyděděn zcela nebo zčásti.“
(3) Dle obecného zákoníku občanského z roku 1811 bylo možné vydědit děti, ale i rodiče, pokud zanechali zůstavitele v nouzi, pro zločin, vedli-li život příčící se veřejné mravnosti, rodiče navíc i tehdy, pokud zanedbali výchovu dítěte. Také občanský zákoník z roku 1950 připouštěl tři důvody vydědění, zatímco právní úprava vydědění nebyla ale již zakotvena v původním znění občanského zákoníku č. 40/1964. Až novelizace zákonem č. 131/1982 Sb. přinesla v
§ 469a možnost vydědit potomka, jestliže v rozporu s pravidly socialistického soužití neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo jiných závažných případech. Díky novelizaci od 1.1.1992 byl rozpor s pravidly socialistického soužití nahrazen dobrými mravy a navíc se objevily další tři důvody pro vydědění.
Dle Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 1998, jsou “dobré mravy” podle občanského zákoníku definovány jako „souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu.“
dell.icio.us