Kategorie vzorů

Úvod do problematiky směnečného práva

Dnem účinnosti (1. ledna 2014) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), nabývá účinnosti i legální definice cenného papíru, což představuje v podmínkách českého právního řádu podstatnou novinku. Předchozí zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, totiž legální definici neobsahoval a poskytoval pouze demonstrativní výčet cenných papírů (§ 1 odst. 1). Dalším vodítkem k poznání obsahu pojmu cenného papíru před rekodifikací soukromého práva byl zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon, který k předmětnému sousloví uváděl, že se jedná o „listiny nebo je nahrazující zápisy, s nimiž je spojeno právo účasti na majetku nebo právo na peněžité plnění“ (§ 1). Naplnění sousloví „cenný papír“ tak bylo ponecháno právní teorii a soudní judikatuře.

Cenným papírem je podle § 514 OZ „listina, se kterou je právo spojeno takovým způsobem, že je po vydání cenného papíru nelze bez této listiny uplatnit ani převést“. Zákonodárce se rozhodl cenný papír systematicky (a stejně tak nelogicky) zařadit do části první hlavy IV Věci a jejich rozdělení navzdory charakteru cenného papíru, přestože cenným je spíše inkorporované právo, nežli jeho nosič jako takový (Komentář k OZ). Pod tento právní režim cenného papíru se nepochybně podřadí i základní charakteristické rysy směnky. Nutno samozřejmě podotknout, že od tohoto právního názoru jsou i určité odchylky, však spíše menšinové.

Právní úpravou směnek, jako jednoho z typů cenných papírů, se zabývá zákon č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový (dále jen „ZSŠ“), ve znění pozdějších předpisů, který je k OZ ve vztahu speciality.

Zákon v případě směnky nepřináší zákonnou definici. Výstižné vymezení ovšem přináší komentářová literatura, podle které se směnkou rozumí „dlužnický cenný papír vystavený ve formě zákonem stanovené, kterým se určité osoby zavazují majiteli směnky zaplatit v určitém místě a v určitém čase jistou peněžitou sumu“ (Komentář k ZSŠ).

Směnečné právo je navzdory svému zařazení do sféry soukromého práva ovládáno zásadou směnečné přísnosti. Znamená to, že aktéři musí pro platnost směnky bezvýjimečně vyhovět liteře zákona a absence podstatného znaku směnky vede k její neplatnosti (čl. I § 76 odst. 1 ZSŠ). Přísný formalismus, který má své odpodstatnění v závažnosti tohoto institutu směnečného práva, je často korigován soudní judikaturou. Ústavní soud upozornil, že „nelze zcela pustit ze zřetele skutečný obsah touto formou projevené vůle“ (nález sp. zn. III. ÚS 3660/11). Náležitosti vlastní směnky jsou vypočítány v čl. I. § 75 ZSŠ:

 

  1. Směnka musí být za směnku vždy označena. Označení například toliko formou nadpisu je nepřípustné, ačkoliv nadpis jako takový pochopitelně nevadí. Zákon totiž vyžaduje, aby označení bylo tzv. pojato do vlastního textu směnky. Obvyklý je text „Za tuto směnku zaplatím…“ atp. Nepřípustnou formou je rovněž označení přídavným jménem nebo příslovcem. Zákon dále normuje, že jazyk označení směnky a jazyk textu za označením následující musí být totožný (Komentář k ZSŠ). Zásadu jednojazyčnosti směnky nelze obejít.
  1. Druhou náležitostí je slib zaplacení uvedené částky, která se rovněž označuje jako směnečný peníz. Součástí slibu nemůže být kladení podmínek zaplacení. Slib je tak bezpodmínečný. Nejčastější formou je „zaplatím“ nebo „zavazuji se“. Problematická je forma „zaplatí“, tj. 3. osoba. Z toho důvodu lze doporučit se takové formulaci vyhnout. Tento slib je stvrzený podpisem. Částka musí být vyjádřena v penězích a v příslušné měně. Absence uvedení měny způsobuje neplatnost směnky (Komentář k ZSŠ).
  1. Údaj splatnosti je další náležitostí směnky. Rozlišují se čtyři možné druhy uvedení splatnosti: směnka může být splatná v určitý, jasně identifikovatelný den. Hovoříme tak o tzv. fixní směnce. Zpravidla se tak uvádí například „10. 6.“. Výstavce se musí vyvarovat formulaci „do“ a přesnému časovému údaji (např. „do 18:00 hod.“), která činí směnku neplatnou, neboť směnka je splatná po celých 24 hodin v rámci určeného dne.

 

Další možností je tzv. vistasměnka nebo směnka na viděnou, která přesné datum splatnosti neobsahuje. Ke splacení by měla být předložena do jednoho roku od svého vystavení. Třetí variantou je určení splatnosti v určitou dobu po viděné, čtvrtou pak stanovení splatnosti směnky po určitý den po datu svého vystavení.

 

  1. Dalším údajem je místo splacení. V zásadě by se mělo jednat o obci nebo město, vyloučena není ani přesná adresa. Příkladem tak může být „v Praze“ nebo „v Plzni, Zahradní 1“. Mimo na směnce označené místo není dlužník povinen směnečný peníz poskytnout, na druhou stranu majitel směnky není povinen směnečný peníz mimo uvedené místo splacení přijmout. Obecně ale může dojít ke splacení kdekoliv, pokud s tím obě strany vysloví souhlas. V rozporu se zásadou určitosti platebního místa je uvedení například „kdekoliv“ nebo „v České republice“. Neplatné je rovněž alternativní určení (např. „v Plzni nebo v Praze“) (Komentář k ZSŠ).

 

  1. Dále by se mělo uvést označení remitenta, tj. toho, komu má být zaplaceno. Je tím, komu směnka svědčí. Doporučuje se uvést celé jméno (např. Janu Zbohatlíkovi). V současné době by forma „J. Zbohatlíkovi“ neměla automaticky způsobovat neplatnost, nicméně pro vyšší míru právní jistoty lze rozhodně doporučit taktovou formu nepoužívat.

 

  1. Nezbytnou náležitostí směnky je místo a datum jejího vydání. Na údaj data pak navazují lhůty, a proto je jeho uvedení důležité. Místo vystavení směnky u vnitrostátních směnek pozbývá svého významu, nicméně postačuje obecně vymezení obce či města (Komentář k ZSŠ).

 

  1. Poslední náležitostí je podpis výstavce (tzv. emitent). Podpisem výstavce se směnka stává platnou, požívající všechny nezbytné náležitosti; dochází tak k účinkům směnečné zavázanosti. Rovněž se z obyčejné listiny bez právního významu stává cenný papír. Podpis výstavce nemusí být vůbec harmonizovaný nebo předepsaný. Podpisem na směnce se de facto rozumí jakýkoliv tah pod příslušným textem (a to například i obyčejnou tužkou). Obecně se ovšem doporučuje psací prostředek zanechávající v čase permanentní stopu. Směnka se tak stává dostatečně relevantním důvodem k placení, přičemž dokazování dalšími listinami, právním důvodem plnění atp. není nutné (tzv. nespornost směnečných závazků) (Komentář k ZSŠ).

 

Čtenáře je nezbytné upozornit na existenci tzv. blankosměnky, která není vyplněna zcela, což není na vadu její platnosti (čl. I. § 10 ZSŠ). V praxi se nejčastěji setkáváme s tím, že nevyplněným polem směnky je peněžní částka. Taková forma blankosměnky ve svém důsledku představuje obrovské riziko pro svého emitenta, neboť částku je posléze oprávněn dodatečně vypsat ten, v jehož prospěch směnka má znít. Z tohoto důvodu je na místě uzavírat smlouvy, které jsou pak vodítkem k vyplnění směnky. Jedná se o tzv. vyplňovací směnečné prohlášení, jehož forma není sice zákonem předepsána, nicméně písemná forma přispěje k právní jistotě obou stran. Navzdory tomu se důrazně doporučuje u blankosměnky zvýšená míra opatrnosti.

 

Lze uzavřít, že právní úprava směnečného práva je komplikovaná a velmi složitá, tento článek by tedy měl posloužit jako obecný nutný úvod k základnímu pochopení, který si samozřejmě neklade za cíl postihnout celé penzum směnečného práva. Laik se může ve specificky psaném zákoně směnečném a šekovém hůře orientovat, a autor tohoto článku proto považuje obrátit se s problémy na právníky za více než žádoucí. Adresátovi právních norem může být jistou útěchou, že právní normy směnečného práva se mění jen zřídka. Ačkoliv zákon nabyl účinnosti již 1. ledna 1951, novelizovaný byl od té doby toliko třikrát (s účinností v roce 2000, 2008 a 2014), což je vzhledem legislativní hypertrofii českého zákonodárce až kuriózní. Zákonodárci nelze než doporučit, aby zvážil reálnou nezbytnost novelizací tohoto právního předpisu i vzhledem k ustálené soudní praxi.

 

 

Použité zdroje:

  • Bílková, Černý, Čuhelová et al. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654), 1. vydání, 2014, s. 1819–1820 („Komentář k OZ“).
  • Kovařík. Zákon směnečný a šekový, 6. vydání, 2014, s. 2, 5–6, 10, 12–13, 17, 20, 21 („Komentář k ZSŠ“).
  • Směnečné právo, povinně volitelný kurz katedry obchodního práva Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni.
  • Zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový („ZSŠ“), ve znění pozdějších předpisů.
  • Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („OZ“).

.

Byl pro vás tento článek přínosný? Dejte mu 5 hvězdiček!

1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (hlasováno 1x, průměr: 5,00)
Loading...

Máte k článku otázku? Zeptejte se v komentářích!

Přihlášení

Nemáte účet?

Registrovat se

Proč se registrovat?

Pokud se zaregistrujete, budete moct zdarma stahovat šablony vzorů v otevřeném formátu .doc bez zadávání e-mailů. Nebojte, spamovat vás nebudeme.