Zaměřeno na dědice…

Kdo může dědit?
Vstoupit do práv a povinností zanechaných po zůstaviteli může prakticky kdokoliv – tedy jakákoliv fyzická osoba, která má v okamžiku smrti zůstavitele způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivitu). Právní subjektivita vzniká narozením, finguje se i u nenarozeného dítěte, které se narodí živé. V případě tzv. nascitura je však nutné pokračovat v projednávání dědictví právě až po narození dítěte.
Stát se dědicem tedy může i osoba, která nemá způsobilost k právním úkonům (např. osoba nezletilá, způsobilosti zbavená), k přechodu majetku dochází totiž přímo ze zákona, aniž by bylo třeba dalšího právního úkonu. V rámci projednávání řízení o dědictví nastává ale již situace odlišná, zde je třeba činit určité právní úkony, proto je osoba nezpůsobilá zastoupena (např. dítě svým zákonným zástupcem – rodičem).

Kým může být dědic zastoupen?
Jednou z překážek zastoupení ve smyslu ustanovení § 22 odst. 2 občanského zákoníku je rozpor mezi zájmy zástupce a zastoupeného. Zastoupení ale nebrání dle dikce zákona pouhá možnost rozporu mezi zájmy zástupce a zastoupeného, musí zde rozpor již přímo existovat. To stejné platí při zákonném zastoupení nezletilých dětí rodiči, zastoupení samo o sobě vyloučeno není, pokud nedochází ke střetu zájmů . Pokud jde o oboustranně osiřelé děti, je třeba dát soudu péče o nezletilé podnět k ustanovení poručníka , kterým bude dítě zastoupeno. Není dokonce vyloučeno ani zastoupení jednoho dědice druhým, pokud tedy nedojde ke značným rozporům, popř. nezastupuje-li jeden dědic druhého evidentně ve značný neprospěch druhého dědice .

Může dědit i právnická osoba?
Dědit ze závěti může i právnická osoba, jediným požadavkem je její existence v době nápadu dědictví (okamžik smrti zůstavitele), nebo alespoň aby její vznik byl již v zakladatelské fázi (sepsání společné smlouvy nebo jiného zakladatelského dokumentu v souladu se zákonnými požadavky).
Existence dané právnické osoby v době smrti zůstavitele se logicky nevyžaduje u nadace v případě, kdy se závětí teprve zřizuje, nebo na jejím základě má být zřízena. Tématu zřizování nadace v poslední vůli jsme se věnovali v jednom z předchozích dílů seriálu o dědictví.
Je také vhodné poznamenat, že u právnické osoby nepřichází v úvahu, že by byla z dědění vyloučena z důvodu dědické nezpůsobilosti, o které bude dále řeč. Nezpůsobilým dědicem, který se dopustil ve vztahu k zůstaviteli určitého projevu, který mu dědit brání, může být totiž jen fyzická osoba.

Kdo nemůže dědit přímo ze zákona a v jakém případě?
Tato relativní dědická nezpůsobilost nastává přímo na základě ustanovení § 469 občanského zákoníku, nepředpokládá se tedy nějaký úkon ze strany zůstavitele (jako je tomu u vydědění, které je třeba od této relativní nezpůsobilosti být dědicem odlišovat). Relativní dědická nezpůsobilost může být tak uplatněna každým, kdo má právní zájem na vyloučení dědice z okruhu dědiců.
Nedědí ten, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům (tento výčet ale již nelze dále rozšiřovat) a dále kdo se dopustil zavrženíhodného jednání proti poslední vůli zůstavitele (viz dále). V případě spáchání trestného činu přitom nezáleží na tom, zda byl pachatel za svůj čin pravomocně odsouzen. V obou případech ale je možné následky zhojit a umožnit dědit i tomu, kdo se dopustil trestného činu, nebo zavrženíhodného jednání. Stačí když zůstavitel odpustí zavrženíhodné jednání nebo trestný čin, došlo-li k němu za jeho života a ví-li o něm. Prominutí nemusí být jen výslovné, stačí i jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti – např. konkludentně .

Co se považuje za zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele?
Zákon pojem zavrženíhodného jednání, který zakládá důvod dědické nezpůsobilosti přímo ze zákona, v § 469 blíže nespecifikuje. Záleží tedy na posouzení daného konkrétního případu. Nejčastěji půjde o nejrůznější podoby fyzického či psychického nátlaku na zůstavitele při zřizování závěti určitého obsahu, eventuálně se může týkat i listiny o vydědění. Takový úkon již sám o sobě bude neplatný, nebyl-li učiněn svobodně. Za zavrženíhodné jednání bude považováno i zatajení či zfalšování závěti, bránění ve zřízení, změně či zrušení závěti. Zatímco pachatel trestného činu je nezpůsobilý dědit jen v případě, že se činu dopustil před smrtí zůstavitele, zavrženíhodné jednání má za následek dědickou nezpůsobilost podle § 469 občanského zákoníku i po zůstavitelově smrti.

Je možné, aby nezpůsobilý dědic dědil z jiného právního důvodu než ze závěti?
Ten, kdo se dopustil jednání popsaného v § 469 nemůže dědit po zůstaviteli z žádného titulu, ani ze závěti, ani ze zákona (pokud mu tedy ovšem nebylo jeho jednání zůstavitelem prominuto). Na takového dědice se hledí, jako by neexistoval, jeho podíl pak připadá ostatním zákonným dědicům, nebo náhradnímu dědici, je-li v závěti ustanoven. Dědická nezpůsobilost se tedy může týkat jak dědice, který měl být povolán k dědění na základě závěti, tak i na základě zákonné posloupnosti. Soud k ní přihlíží z úřední povinnosti, i bez návrhu účastníka řízení o dědictví.
Vedle jednání, které zakládá dědickou nezpůsobilost přímo ze zákona poté, co se ten, kdo měl dědit, dopustil buď úmyslného trestného činu, anebo zavrženíhodného jednání proti závěti, rozlišujeme u tzv. neopomenutelného dědice jednání, které zakládá důvod pro vydědění zůstavitelem. Blíže se budeme věnovat problematice vydědění v následujícím článku.

Autor: Soňa Matochová, j.r.

Poznámky:

1. Za fyzickou osobu s vlastní právní subjektivitou považuje občanské právo ve vymezených případech též dítě v těle matčině (nascitura). Nasciturus má však právní subjektivitu pouze za podmínky, že byl v době rozhodné pro nabytí práv prokazatelně počat a jestliže se narodí živý. Převzato z Lexikon – občanské právo, J. Fiala a kol.

2. „Zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám není způsobilý k právnímu úkonu, o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného.“

3. Viz § 37 odst.1 zákona o rodině: „Žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů.“

4. Viz § 78 zákona o rodině: „Jestliže rodiče dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, výkon jejich rodičovské zodpovědnosti byl pozastaven nebo nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, ustanoví soud dítěti poručníka, který bude nezletilého vychovávat, zastupovat a spravovat jeho majetek místo jeho rodičů.“ Viz také R 34/1976, str. 219

5. Viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2000, pod sp. zn. 21 Cdo 117/2000, R 12/1966

6. Znění § 469 občanského zákoníku: „Nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil.“

7. Konkludentní projev vůle je učiněný jinak než výslovně, např. jednáním (roztrhání listiny), opomenutím.

8. Za neopomenutelného dědice považujeme takového, kterého zůstavitel nesmí opomenout. Jsou to výlučně potomci zůstavitele, a to nejen v prvním stupni – tedy jeho děti, ale i potomci druhého nebo vzdálenějšího stupně. Mezi neopomenutelné dědice nepatří manžel nebo manželka zůstavitele. Ochrana dědických nároků neopomenutelných dědiců spočívá v tom, že nezletilým potomkům se musí dostat alespoň tolik, kolik činí jejich zákonný dědický podíl. Nerespektuje-li závěť uvedená práva neopomenutelného dědice, je zcela nebo zčásti neplatná. Viz také § 40a a 479 občanského zákoníku. Volně převzato z Lexikon – občanské právo, J. Fiala a kol.

Záložky: dědic, dědictví, otázky dědictví

dell.icio.us